Sen
Deník Evelínky 6. prosince
Milý deníčku.
Dnes je sobota, přesněji 7:17 hodin. Na Bakaláře mi právě přišla jednička z hudebky
a angličtiny. Včera jsem byla se Zorou, Lili a Elou na hřišti a pak jsem šla za dědou a babičkou. A to nejspíš souvisí s mým snem, tam se ale dostaneme za chvíli. Když jsem tam přišla, babička mi udělala bylinkový čaj a přinesla bublaninu, kterou před chvílí upekla. Mezitím přišel děda
a začal si s námi povídat. Nevím jak, ale dostali jsme se k takovému tomu vyprávění, jak dospělí vzpomínají na svoje dětství. Později jsem už musela jít domů, ale před tím, než jsem odešla, podal mi děda do ruky svazek papírů a řekl mi, že si to mám přečíst. A tak jsem doma četla. Bylo to vyprávění o dědově rodu, které si děda sám sepsal. Skoro na začátku bylo napsáno: Nejstarší záznam o statku pochází z roku 1587. Začetla jsem se dál a byla jsem na straně tři: Václav (nar. 1721) – měl čtyři děti – Anežku, Kateřinu, Marii a Jana. Když jsem to dočetla až na konec, byla skoro půlnoc, a tak jsem šla spát. A pak se mi zdál sen.
V tom snu jsem se ocitla u nějaké vesnice. Šla jsem dál do vesnice a našla rybník, kde někdo rybařil. Rybník mi něco připomínal. Byl to rybník z naší vesnice! Ale všude to nevypadalo, jak v naší vesnici, byla menší a starší. A tak mě napadlo, že se podívám k domu dědy a babičky. „Ten už tam nějakou dobu stojí,“ řekla jsem si. Když jsem vešla na místo, kde jinak stojí příjezdová silnice, byla tam jen taková polní cesta a ze dvora někdo volal: „Anežko, Kačko, Marie!“ Uvědomila jsem si, že Marie, Anežka a Kateřina byly v našem rodokmenu, jen chybí Jan. Když jsem viděla, jak tři děti vešly do chalupy, šla jsem se potichu podívat na dvůr. Pobíhaly tu husy a za plotem se pásly krávy. Také za mnou přiběhl pes. Šla jsem se podívat
i do místnosti ve stodole, kde má děda dílnu. Uprostřed stál nějaký starý stroj. Ale pak se za mnou ozval hlas:
„Co tu děláš?“
Nevím proč, ale až teď jsem si všimla, že mám na sobě pyžamo. Přede mnou stál nějaký muž.
„Odkud jsi?“ zeptal se.
Nevydala jsem ze sebe ani hlásek. Vzal mě do domu za ostatními. Přišlo mi divné, že nikdo nic neříkal, ale pak mě všichni pozdravili a připadalo mi, že už mě asi znají. Nejmladší z dětí si mě po chvíli začalo prohlížet. Ten muž mě posadil na volnou židli u dveří a paní mi nabrala naběračku slepičí polévky. Celé mi to přišlo ale takové zvláštní. Nejstarší dívka si se mnou začala povídat:
„Já jsem Anežka a tohle jsou moji sourozenci. Jak se jmenuješ ty?“
Já jsem odpověděla: „Já jsem Evelínka. A vlastně ani nevím, jak jsem se sem dostala.“
„Jak to?“ ozval se chlapec, u kterého jsem usoudila, že to musí být Jan.
„Přece musíš vědět, jak jsi se sem dostala. A co máš vlastně za oblečení?“ pokračoval.
„Pyžamo,“ odpověděla jsem.
„Jenže takové neznáme,“ ozvala se jedna z holčiček.
„Já nejspíš nejsem z vaší doby, nenarodila jsem se ve stejném čase jako vy,“ špitla jsem.
„Jak to? Vždyť vypadáš stejně stará jako my,“ řekl Jan.
„To jo, ale … Já jsem se probudila u vaší vesnice. Na tom kopci vedle vašeho statku bude dávno po vás stát nový dům,“ odpověděla jsem. Všichni najednou zbledli.
„Tak se přesuneme k jídlu, po polévce máme ještě zbytek brambor ze včera, ať se snědí,“ řekla jejich maminka.
Po obědě jsme šli s dětmi na pole. Povídali jsme si o tom, odkud jsem a jak jsem se sem dostala, co se v mé době děje a nejvíce je zajímala elektronika, škola a hudba. Já jsem se dozvěděla, že všichni mimo nejmladšího z dětí chodí do místní školy a rádi chodí do lesa. Kateřina s Marií také hrají na housle a Jan rád rybaří. Anežka se vyzná v bylinkách a celkově ví hodně
o rostlinách. Jejich maminka umí skvěle vařit a táta zase prý miluje zvířata. Skamarádila jsem se s nimi a strašně se mi mezi nimi líbilo. Bylo pomalu šest hodin večer, a tak jsme se vydali domů, ale najednou… JSEM SE PROBUDILA!!!
Zajímalo by mě, proč se mi špatné a strašidelné sny zdají potom, jakmile usnu nebo uprostřed noci, ty nejlepší sny ráno. Ještě jsem se snažila usnout a do snu se vrátit, ale to už nešlo. Tak ahoj, ještě se možná ozvu.
Autor: Anna Hanslíková, 5. A
Kategorie: próza 9-11 let
Škola: Masaryková jubilejní základní škola, Černilov
